Jak mi dupou králíci

Píšu Vám v časech těchto, poněkud stísněných.
Školy ranec, hlavu mám jak věrtel, prsty upsané…Po tom, co jsem koncem minulého roku dopsal seminární práci na bohemistiku, fonetiku a fonologii, cítil jsem se starší o několik staletí. Nechuť psát cokoli přetrvala až do teď. Jsem již věru zdráv, zase kmitám mezi knihovnami a budovami školními. V týdnu jsem měl zkoušku z children literature, english morphology, bioly a teorie literatury. Když napíšu tuhle kombinaci, tak se mě všichni ptají, co proboha dělám za školu. Není to sranda, jsem zvědav jak to celé dopadne. Ale počáteční stres už trošku opadl. Dneska mám volno, na školu dnes, podle vzoru Egypťana Sinhueta, stříkám svou vodu. Omlouvám se za řidší frekvenci zveřejňování příspěvků. Jinak se mám dobře, venku je krásně, dneska jsem šel na procházku. Minulý týden jsem konečně pochopil, proč chodí ženy v obdobích deprese nakupovat. Udělal jsem si radost a objednal jsem si novou fotokameru Fuji Finepix S6500fd. Příští týden si pro ní jedu do Bene ke strýčkovi. Tak sem třeba časem vložím nějaké krásné fotografie, ehm, ehm. Já si rád dělám radost, on to za mne většinou nikdo jiný stejně neudělá, hm. Jo a děkuji všem, kdož na můj blog chodí. Ač je to s podivem, není vás úplně málo. Taky děkuji za všechny komentáře.

Drahé babičce

Přišel nový rok a s ním zdražování. Hlavně energií. Babička si zase hrozně stěžovala, že se všechno neúměrně zdražuje. Voda, plyn, elektřina. Já si myslím, že tyhle služby jsou docela fajn, rád jich využívám. Představte si, že jdete z 4. patra činžovního domu na Proseku s vědrem hledat nejbližší studnu. Po několika kilometrech nějakou skutečně objevíte, tak vědro naplníte a jdete domů. Doma máte třeba 15 litrů vody. Na kolik si ceníte tuhle svojí práci. Za kolik byste těch 15 litrů prodali ? Váš kohoutek za to bude chtít i s dopravou, podle nového ceníku, přesně 0,77355 Kč. Mně to nepřijde drahé. Dokonce bych si to mohl dovolit i ze svého nevelkého kapesného.Moje babička by navíc vědro ani neunesla, ona má churavá záda. Onehdá si stěžovala, že má lordózu a kyfózu a to je prostě nesnesitelné. Možná by se spíš mělo vodou šetřit. Co se týče tepla. Představte si, že ve svém věku 65 let jdete z 4. patra činžovního bytu na Proseku najít nejbližší les a přinést si domů otýpku chroští do bubínku na podpal. Představte si, že do toho lesa jdete několikrát tam a zpět, aby vám po půlnoci nebyla zima. A nebo si představte, že ve svém věku 65 let řežete na cirkulárce polena a následně je štípete finskou sekerou a vozíte je výtahem do svého bytu. Co se týče ceny potravin. Představte si, že na Proseku máte hned za svým činžovním domem malé políčko, tam co kdysi bylo dětské hřiště. Celý den se i ve svém pokročilém věku lopotíte pro pár kuliček hrášku. Pak vás o úrodu připraví nějaká přírodní katastrofa nebo nepřizpůsobivý občan. To se prosím pěkně stává. U lékaře je draho. Prosím, je stále otevřená alternativa pijavic, vlastnoručně vypěstovaných bylinek a pouštění žilou. Ovšem pozor, je docela možné, že kdyby tohle všechno babička musela místo nicnedělání dělat, možná by byla šťastnější a neměla by čas přemýšlet nad tím s čím být nespokojená.

Faith happens

To je zase den. Všechno stojí tak nějak za starou bačkoru a já uvažuji o sebevraždě. Nikdo mě v tomhle světě nechápe. Všichni chodí do kostela, modlí se a pořád mluví o svém vnitřním životě. Já nevím, i když jsem to párkrát zkoušel, tak s žádným Bohem mluvit nedokážu. Pořád volám a volám a stejně mi nikdo neodpoví. Začalo to už když jsem byl malý. Pocházel jsem z nekřesťanské rodiny a ostatní děti ve škole mi to vždycky dávali sežrat. Ty nechodíš do kostela ? Nejsi divnej ? Není tvůj táta satan ? Tloukli mě, brali mi svačinu a dávali ji chudším spolužákům. Když jsem uhýbal, říkali mi, že mám nastavit druhou tvář. Házeli po mně kamenama, protože jsou všichni bez viny a protože chlebem se stejně nesmí házet, protože je to Boží dar. Obědy ve školní jídelně byly docela nudné, většinou se uvařila jedna ryba a pak všichni čekali, až se rozmnoží. Bylo to devět hubených let, u nás na základní škole. Pak se doslechli, že jdu na gympl pro ateisty. A to bylo ještě horší. Všichni se o přestávkách společně modlili za mou hříšnou duši. Za to abych došel do nebe. Jednou jsem se jednoho spolužáka ptal, cože je to to nebe. Je to prý místo, kde věčně hledíme na Boží tvář a nemůžeme se vynadívat. Říkal jsem, že by mě to asi moc nebavilo, rozhodně ne celou věčnost. Všichni se mi smáli a říkali mi, že jsem magor, že nechci poznat někoho, kdo nás stvořil. Já jsem říkal, že bych se na něj rád mrknul, ale že by stačilo chvilku a pak zase třeba dělat něco jiného. Řekli mi, že se rouhám a že je to stejně jedno, že spíš projde velbloud uchem jehly než naše rodina do nebe. Nikdo se se mnou už pak nebavil.
Myslel jsem, že na gymplu to bude lepší, že mi lidé porozumí, že budeme na stejné vlně. Ovšem ukázalo se, že naprostá většina ateistů byli převlečení katolíci, kteří na naše AG chodili jen proto, že to mají blízko. Snažil jsem se občas vést debaty o výhodách materialistického života a přesvědčovat je. Je to snad jasný ne. Člověk si víc užije. Morálka a svědomí nejsou závislé na víře. Není potřeba desatero, když máme zákony. Neni potřeba dávat peníze na chudé, je to prostě přirozený výběr. Lidé jsou chudí i bohatí. A není třeba se stydět za to, že mám peníze. Taky jsem říkal, že mi na tom příběhu stvoření v sedmi dnech něco smrdí. Odpověděli, že snad nezastávám tu hloupou evoluci. Samo se z něčeho nikdy nic neudělá. Když si dáte do hrsti všechny součástky od hodinek a budete hrstí třást, nikdy se vám funkční hodinový strojek neposkládá. Evoluce je prý trapná a těch pár tmářských šašků v bílých kabátech už by mělo dát pokoj. Náboženství vám prý vysvětlí všechno, věda ne. Vědecké metody jsou vhodné jen na jevy opakované, na jejich posuzování a poměřování. Zázrakem se dá vysvětlit všechno. Je nudné hledět na vše pragmaticky, zábavnější je věřit a vymýšlet vlastní nemožné teorie. To se mi moc nezdá. Školní výlet jsme trávili na Lipně. Věřící spolužáci si to užívali, běhali po hladině a já šlapal vodu. Večer se pochopitelně pilo. Kolem půlnoci došel alkohol a tak pár lidí přineslo trochu vody z nádrže a proměnili ji ve víno. Víno nám dal Bůh proto, aby oblažilo naše srdce. A taky aby bylo co proměňovat v krev Kristovu při mši. Ráno jsem měl hroznou kocovinu a trošku jsem z toho alkoholu oslepl, ale pak jsem se náhodou dotknul lemu šatů jednoho spolužáka, co chce jít na faráře a najednou mi bylo fajn. Stejně mě to ale nepřesvědčilo. Myslím si, že to celé byla nějaká na mě ušitá habaďura. Je těžké jít proti proudu a mít svojí víru. Možná nejsou důkazy že Bůh není, je to spíš pocit. Já na pocity hodně dám. A myslím, že lidi co jednoznačně ateismus popírají, by měli přečíst alespoň tolik protikřesťanské literatury, jako přečetli literatury prokřesťanské.

Eluvium – Copia [2007]

Parádní deska. Klidná, melodická, strávil jsem s ní včerejšek. Přijdou chvíle, kdy vás i ta „nejoriginálnější“ indie kytarovka omrzí a kdy vám dokonce i váš oblíbený Sufjánek bude připadat nesnesitelný. Prostě chvíle kdy nesnesete žádnou normální muziku. Vaše uši hladový jsou momentálně přežraný a při další písničce od Coldplay nebo Travis hrozí akutní nebezpečí celkového spasmu. Právě pro tyto chvíle tu jsou post-rockové skupiny a skupiny ambientní. Ambient vás pohladí svou jemnou atmosférou po duši a umožní vám zavřít oči a relaxovat.
To vše při zachování nároků na kvalitu hudby a na kvalitu hudebníků.

Ambient Music must be able to accommodate many levels of listening attention without enforcing one in particular; it must be as ignorable as it is interesting.’ — Brian Eno

Tady malá ukázka, nepodařilo se mi sehnat origoš, tak alespoň tohle s příšerným obrazem.

Doproučuji stáhnout, společně se Stars of the lid.

102,2° Fahrenheita

Tak jsem vám zase ochořel. A to jsem měl jet zítra na hory. Po adventu stráveném nad seminárními pracemi, těšil jsem se na trochu toho zaslouženého odpočinku. Ovšem člověk míní, pán Bůh mění. A tak ležím v posteli s horečkou jako trám, cucám litry pu-erhu a minerálky a doufám, že mě to brzy pustí, abych v tomhle roce aspoň stihnul dodělat ty zatracený konspekty na literární historii. Ale jinak Vánoce fajn. Všichni měli kapra, já kapra tuze nerad a tak jsem si ogriloval namarinovaného pstruha. A upravil jsem si salát, přidal trochu tabasca a hodně oliv. A pod stromečkem jsem našel fajn hodinky, z titanu. Jsou lehké, matně kovové, ručičkové a konzervativní; přesně takové jsem si vždy přál. Taky jsem dostal poukaz na kabát, takže brzy budu vypadat jako Tom Hanks ve filmu Road to Pertidion, nebo jako skutečný mafián z 30. let. Taky jsem dostal drogistovu sadu v podobě rozličných vod na holení a toaletních vod (to zní hrozně, co).
Paradoxně i moje dárky slavily velký úspěch. Ať už balíček „Pro lepší kávu“ který jsem dal mamce, tak i balíček „Uvař si masalu a kvalitní mandlový čaj, při sledování Help! Od Beatles“ pro sestru, případně balíček „vylov si naložený hermelín dle vlastní chuti“ pro tatíka. Bratr se musel spokojit se třemi DVD s Luisem de Funesem. Drahé Levné knihy. Babička dostala pytlík Gunpowderu jako každý rok. Asi by jí víc potěšil balíček typu „hypochondrův rok – na každý den sada jinak barevných pilulek“ ale tady bohužel nemám dostatek fantazie. Celkově byly Vánoce prima, dokud jsem nedostal ty horečky. Myslím že lidi co říkají že Vánoce jsou hrozný svátky neví o čem mluví. Dostanou tři hafa dárků a ještě si stěžujou, že Vánoce jsou jenom klišé. Buď se mají vzdát dárků, anebo pózy – jinak to jsou pokrytci. Zajímavé je, že jich je rok od roku víc a víc. Vánoce jsou na houby prý kvůli shonu a komerci. Já měl letos takový shony, že jsem na ten Vánoční vůbec neměl čas a ani jsem ho nepocítil. To samý s komercí. Když nechcete komerci a shon, tak se jich nezúčastňujte, dost dobře to jde.
Dneska jsem si, abych si udělal radost, přiobjednal přes internet kvalitní holový deštník, černý napovrch, zespodu však modrý s velkými kapkami vody. Má poetické označení „Deštník GH-53“. Taky jsem si z Američky objednal dvě trička – Depeche Mode a The Velvet Underground s banánem a podpisem Andyho Warhola. Tak už se těším až dojdou.

Eye of the tiger

Jaký je svět,
    Svět je krutý, šedý, klade na Vás nároky, drtí Vás ozubená kola společnosti
Cítíte neustálý tlak.
    Jste sami a nebo se toho bojíte.

Máte zodpovědnost.
        Za sebe
        Za svůj život
        Za životy jiných
        Za společnost
        Za dobrou pověst
        Za svou prospěšnou existenci

Snít je únik

Jsou dva druhy snů
        Sny o moci a úspěchu
        Sny o štěstí a lásce, pochopení
Únik či hnací síla

Sníte o tom že jednou, když se budete hodně učit
    Budete mít důležitou a zodpovědnou funkci
    Že budete mít dobrou práci a budete pracovat neustále
    Že budete mít vysokou životní úroveň
        Vysoká životní úroveň hodně stojí

Když budete snít a utíkat před realitou
    Žít uvnitř své hlavy
        Nezapadnete do společnosti

    Když nezapadnete budete outsideři
            A looseři

Když budete příliš snít lidi vás nebudou chápat
        Což nutně potřebujete

Budete mít sny, ale nebudete mít skutečný život
Když budete mít skutečný život, nebudete mít sny

Možná to chce mít život
        A snů jenom trochu
              Ne moc

Všeho moc škodí
        Moc snů
        Nebo
            Moc obyčejného života

Možná to chce naplnit sen
            A pak žít

Jde to, anebo to nejde

Jaké jsou naše sny
    Jaký je jejich význam
        Jsou splnitelné

Když ne má cenu o nich snít
        Jak víme že nejsou splnitelné

Má cenu žít pro něco čím si nejsme jisti
        Není to příliš velký risk

Sníme proto že se nám svět nelíbí takový jaký je
        Třeba by stačil někdo
        Kdo by naše sny naplnil a nechtěl po nás další
            Kvůli komu by stálo za to přestat snít

                A začít žít.

Scooteři jsou dobrá muzika

Znáte Scooter ? Taková ta skupinka Němců, techno mágů, co dělají hrozný hluk místo hudby, mluví sprostě během zpěvu a jsou všude potetovaní nápisy s gramatickými chybami. Jejich texty nejsou interpretačně náročné, vlastně ani nemají smysl. Také mají několik náušnic v každém z uší. Je rok 2004 a my jdeme na jejich koncert do nedávno otevřené Sazka areny. Michalova maminka pracuje v lékárně a nějakým zázračným způsobem se jí dostaly do ruky dva lístky pro velmi důležité osobnosti. Lístky byly nikoliv do kotle či hlediště, ale do Skyboxu, neboli do luxusního apartmánu, který si pronajala Zentiva, naše přední léky produkující společnost. Nešli jsme ordinárním vchodem, šli jsme vchodem číslo jedna. Muži v livreji jsme ukázali naše lístky a on luskl na slečnu, která nás doprovodila dlouhými chodbami s červeným kobercem do našeho apartmá. V apartmá čekala v pozoru jiná žena. Tázala se co si dáme k jídlu a pití. Nejprve jsme se ostýchali, ale pak jsme zfutrovali americké brambory a nějaké grilované maso. Bylo tam několik jídel, asi tak pro třicet lidí. Byli jsme dva. Dali jsme si frisco a šli omrknout balkónek. Scooteři ladili, zřejmě. Slečna či paní se nás co deset minut servilně tázala může-li dolít sklenici a může-li nám nabídnout Chardonnay či Souvignon. Většinou jsme řekli že může. Několikrát se objevil i pán ve fraku a tázal se, jsme-li spokojeni. Ptal jsem se kde je toaleta. Bylo mi řečeno že máme plně k dispozici vlastní koupelnu. Zvažoval jsem koupel v mydlinkách, ale nakonec jsem se jen vyčural. Scooteři už měli začít. Z balkonku jsme sledovali rozvášněný dav, běžící vpuštěné lidi, kteří si chtěli zabrat ta nejlepší místa. Nejlepší místa ale nebyla před pódiem, kdepak. Scooteři spustili. Hudba se nám vůbec nelíbila, pořád to skřípalo a houkalo, bučelo, vrzalo, křičelo a hvízdalo. Bylo to hrozně nahlas. Proč jsou všechny koncerty nahlas. Zavřeli jsme zvukotěsné dveře na balkonek a dotázali se slečny jestli je možné zapnout plazmový televizor s úhlopříčkou úctyhodných rozměrů. Bohužel v televizoru dávali přímý přenos koncertu Scooterů. Požádali jsme slečnu zda by bylo možné naladit druhý kanál české televize, tam že určitě dávají nějaký zajímavý pořad. Slečna se tvářila udiveně a odvětila že neví, že se ještě nikdo neptal. Přivolala mladíka ve fraku. Ten přivolal staříka v montérkách, který přinesl dálkový ovladač a naladil požadovanou stanici. Víno již došlo, dal jsem si své oblíbené Martini, bohužel neměli suché. Bohužel neměli ani olivy. Koukali jsme na zajímavý dokumentární film, myslím že to bylo něco ze života hmyzu. Ještě jsme se krapet občerstvili vybranými pokrmy, když tu se ozvala slečna, že nás nechce rušit, ale že koncert už před notnou chvílí skončil a že jí záhy bude končit služba. A tak jsme šli domů. Přemýšleli jsme jestli je dobrý být bohatý. Jestli to nekazí charakter. Usoudili jsme, že je dobré být bohatý, nemít zkažený charakter a mít dobré rodinné štěstí.

Jahody a deštníčky

To jsme se ale krásně vyspali. Sluníčko svítí, je sedm hodin ráno. Tráva je mokrá od rosy a my sedíme před chatičkou a pokuřujeme. Jsme na školním výletě, je myslím červen roku 2005. Jsme u Lipna a koukáme na vodu. Hladina je náramně klidná, poněvadž nefouká vítr. Co nevidět se probudí i ostatní spolužáci našeho svérázného gymnázia. Dnes máme na plánu výlet. Pojedeme do Vyššího Brodu. Sice se to nemá takhle ráno, gentleman nikdy nepije alkohol před polednem, ale přesto jsme si otevřeli decentní lahvinku našeho bílého laciného vínka, koneckonců je nám sotva sedmnáct, na gentlemanství času dost. Je to odrůda Cuivé, neboli Kyvé. Asi proto, že když ho člověk vypije moc, tak se kýve. To vlastně ale po každém vínku. Vyvrtali jsme plastošputnt pochromovaným nerezovým vyvrtávadlem a nalili jsme si šálek. Rozdělujeme vína na ty s plastošpuntem a korkošpuntem. A taky na nosní vína, při jejichž pití je třeba zacpat si nos, to kvůli snížení intenzity nedobré chuti. Tu už se otevřely dveře chatičky číslo jedna, vybavené mimo jiné elektrickým proudem a chladničkou. To vstala naše třídní. Takhle ráno a vy už zase pijete, to je hrůza. Dali jsme si ještě jeden šálek, posnídali trampskou snídani v podobě ztvrdlého pečiva a jakési pomazánky. Vyrazili jsme, jeli jsme autobusem. Cesta ubíhala příjemně, ještě nebylo horko. Do Brodu jsme dorazili kolem jedenácté hodiny. Všichni se šli zašít do nejbližšího pohostinství, chtěli ukojit hlad a pobýt. My s Michalem jsme řekli že se půjdeme porozhlédnout po obci a že se sejdeme za hodinku či dvě u kláštera, kdežto jsme měli naplánovánu exkursi neboli prohlídku. Když jsme po několika dlážděných stezkách dorazili k onomu klášteru, shledali jsme, že se tam zrovna konají nějaké oslavy. Po chvilce jsme zjistili, že je tomu dnes přesně sto let, co zemřel nějaký slavný mnich, snad i opat či premonstrát. Všude byla spousta obézních Němců s velkými břichy a kníry. Všichni měli své nejlepší obleky a všichni se tvářili velmi seriózně. Součástí oslavy byl i raut. Poté co jsme si nabídli několik roastbeefů a hermelínů s olivami se nás číšník nevrle otázal kdože to jsme a co děláme na soukromé oslavě. Odvětili jsme po pravdě že jsme tu s Křesťanským gymnáziem, číšník tuto odpověď přijal jako uspokojivou a otázal se, co tedy může mladým pánům nabídnout. Dali jsme si několik šampaňských z těch správných sklenic. V každém byla jahoda přiměřené velikosti a roztomilý deštníček. Tak to má být. Když už jsme byli řádně občerstveni, dorazila i naše třída s třídní. Pohostinství nebylo vůbec pohostinné, v rozích zabydlel se prý pavouk a toalety skýtaly pramálo komfortu. Jídlo bylo drahé a studené, číšník nepřívětivý. To my jsme se dobře poměli. On roastbeef zdarma lepší než předražená studená svíčková. Třída šla na exkursi. My jsme řekli že si ještě chvíli užijeme příjemného slunečního svitu a deštníčků. Taky jsme šli koupit pohledy. A pak jsme si šli dát ještě jeden deštníček. Před vstupem do kláštera se začal srocovat dav. Tak jsme se připojili. Ukázalo se že zdejší hlavní mnich, možná dokonce premonstrát, zve účastníky oslav na speciální prohlídku, která zahrnuje i místa jinak zrakům návštěvníků skrytá. Tak jsme šli taky. Pan premonstrát mi dokonce dovolil fotografovat, ačkoli to bylo výslovně zakázáno. Ale co, pan premonstrát jistě povolení udělit může. Uprostřed exkurse jsem byl napomenut německou účastnicí zájezdu, že fotografování je zakázáno. Pan premonstrát řekl že je to v pořádku. Asi po třiceti minutách jsme potkali naší třídu. Knoblouchová trošku zalapala po dechu a když jsme jí vysvětlili okolnosti naší přítomnosti, řekla nám, že jsme kurvy, že je to stálo stokorunu. A fotit nesměli a do cenné knihovny se nepodívali. Venku čekal manžel paní třídní s psíkem. Přes týden pracuje v Amsterdamu a v pátek a víkendu je doma. Bylo nám ho líto, že si vůbec neužije a tak jsme mu na tácku přinesli roastbeef a sklenici bílého vína. Řekl že děkuje, ale že už měl svíčkovou. Pak jsme všichni šli pěšky do malebné vísky Rožmberk. Po prvních sto metrech nám bylo děsný horko, jelikož bylo krátce po poledni a Slunce žhnulo vskutku nemilosrdně. Michal usedl pod nejbližší stinnou lípu a jal se shánět vůz taxi služby. Na Eurotel asistentu nám řekli, že nejbližší vůz je 50 kilometrů daleko a tázali se, zda-li skutečně trváme na jeho přivolání. Tak jsme řekli že ne. Stopli jsme mladíka, který jel osobním vozem do Rožmberku. Nasedli jsme a povídali si. Když jsme míjeli třídní, dali jsme se do mávání a poprosili řidiče, aby několikrát krátce zatroubil. Zpocený pár se tvářil udiveně. V Rožmberku jsme si na náměstí dali zmrzlinový pohár. Po půlhodině dorazily zbytky. Vypadaly věru znaveně. Tázali jsme se paní učitelky a jejího manžela proč také nevyužili služeb náhodného okolemjedoucího. Nám to jen prospěje, ušklíbla se rázně třídní a podívala se na Lálu, svého manžela, který rozhodně není obézní, ale body mass index má přinejmenším na hraně. Je to rázná žena. A tak jsme si dali další zmrzlinu. Mám rád oříškovou, vanilkovou, noggera a tak. Dal jsem si ale citrónovou, protože citrónová vás osvěží, kór když vás krapet bolí hlava. Zpátky jsme jeli autobusem. Tu jsem si uvědomil, že při koupi pohlednic mi prodavač špatně vrátil, vlastně mi vrátil dvojnásobek vložené částky. A tak jsem měl to cestování autobusové, tu zmrzlinu a pohledy zcela zdarma. Byl jsem jediný, kdo za celý den neutratil ani korunu a kdo naopak vydělal dvacet korun českých. V chatičce jsme si otevřeli Cuivé a hráli asociační hru v angličtině. Pořád jsme obtěžovali Lálu se slovíčky, protože on umí dobře anglicky, protože on pracuje v Amsterdamu a předtím studoval u protinožců. Akorát nevěděl jak se řekne lavička. Byl to příjemný večer, bylo vlaho, na hladině opět ani vlnka, dokonce ani komáři tolik neobtěžovali. Nic nám nechybělo a my to věděli, říkali jsme si: “to jsou ty naše zlaté časy, na které budeme jednou vzpomínat.” Vzpomínáme dodnes. Je dobré si na zlaté časy zadělat. Je dobré si zlaté časy uvědomovat už když je prožíváme. Pak si můžeme říct „byly to zlaté časy a my jsme to věděli už tenkrát“ Říkali jsme si to mnohokrát, během studií na našem netradičním gymnáziu. Říkáme si to i dnes. Ale cuivé už nepijeme. Naopak.

Povaha

Je čtvercovitá
Plná těch pravých úhlů
Zdálky šedá
Zblízka nejjemnější pavučina trojúhelníčků všech barev duhy
Nezastaví jí čas
Chápe, ale ničemu nerozumí
Na svět hledí skrze skla
Myriády hvězd brázdí každou její vteřinu

Je si jistá, ale nevěří
Řeže, ale neměří
Dýchá, ale nežije
Nekreslí, ale maluje

Slunce které ustrne
Slza která ukane
Úsměv který potěší
Hudba co chmury zaplaší

Chaos vládne pořádku
Nevejde se na řádku

Ani na odstavec

Svéráz rodiny Barešů z Vestce

Jak jest vidno, humoru je v naší rodině dostatek od pradávna. Z deníků a kronik napsaných mým dědem Antonínem, maminky tatínkem, se dozvídám spoustu věcí, které se dodnes tradují po maminčině rodné vesnici. Tak tedy můj prapraděd Josef, dědeček mého dědy Antonína a tatínek otce mého dědy Antonína, měl kupříkladu od raného mládí ve své komůrce rakev, do které pečlivě po celý život ukládal křížaly, aby mu na ně děti nechodily. Metoda tato byla prý velmi účinná. V této rakvi byl pak i tento můj příbuzný pochován, alespoň mu to tam hezky vonělo. Ovšem pozor, to by nebyl můj prapradědeček takový kabrňák, kdyby naposledy vydechl regulérním a standardním způsobem, to by jeho celoživotní žert s rakví degradovalo pouze na jakousi funebráckou úchylku. Těsně předtím než začal tušit že již nebude dlouho mezi živými, rozhodl se znesnadnit svým potomkům dědické radovánky tím, že značnou část svého majetku zakopal ve velkém zadrátovaném hrnci kdesi v lese. Když viděl že se jeho okamžik na smrtelném loži blíží, rozhodl se vydat pokyny k nalezení onoho pokladu. Však nebylo mu to dáno a jediná slova na která mu vystačil dech, byla: „Kopejte tam, kde se scházejí….“, načež tiše a důstojně zemřel, což samozřejmě všechny pozůstalé značně popudilo. Následující dny a týdny byly věnovány obcházení lesních cest a na každém místě kde se scházely se kopalo. Bohužel neúspěšně. Nabízí se otázka, zdali prapraděd peníze skutečně zakopal, či jestli si před svým odchodem na onen, snad lepší svět utropil ze všech pozůstalých šprým. Ovšem peněz nebylo nikdy nalezeno. Já osobně například tento žert velmi oceňuji, škoda že jsem prapradědečka Josefa neznal osobně.
Od tohoto počinu se o několik málo let později inspirovala má prababička, maminka mého dědy;  babička mojí maminky, respektive maminka mého dědečka z matčiny strany. Ještě za svého života zakopala před místní hostinec hrnec, který byl protentokrát plný mincí stříbrných a tedy poměrně hodnotných. Tento hrnec opět nebyl nalezen.
Tento náš rodinný fenomén, zakopávat poklady a následně nesdělit přesné místo zakopání, v naší rodině zřejmě zakořenil v samotnou genetickou informaci, neboť i já jsem byl odmala puzen věci shromažďovat, přikládat jim hodnotu a následně je zakopávat. Nejprve jsem zakopal na zahradě prasátko plné drobných mincí a poté jsem se chodil každou hodinu dívat, zda-li je artefakt stále na místě; večer už jsem měl takové nervy, že jsem pokladničku vykopal. Ovšem déle vydržel v zemi můj druhý poklad. Na naší bývalé 130 let staré chalupě, kde rostly houby i v kuchyni, jsem nalezl v kredenci náhradní klíč od stodoly. Tento klíč jsem okamžitě pojal za svůj největší poklad, neboť vlastnit vlastní klíč se mi ještě nepoštěstilo. Okamžitě jsem tomuto klíči přiřadil status pokladu. Každý správný poklad musí být zakopán. Tak jsem tedy na zahradě vytvořil z použitých dlaždic či kachlů jakousi komoru, do které jsem klíč uložil a následně zasypal. Asi rok takto klíč v zemi dlel, než se ztratil klíč originální. „Co budeme dělat, co budeme dělat ?“ „My asi budeme muset ten zámek urazit!“ hořekovali všichni zúčastnění. A tu přišla moje chvíle, vítězoslavně jsem dětskou lopatkou odkryl skrýš. Klíč byl poněkud orezlý, leč svému účelu posloužil obstojně a my se do kýžené stodoly dostali. Zakopávání pokladů tedy jednoznačně smysl má, jen dnes lituji, že jsem si nevytvořil mapu pokladu, mapa pokladu totiž činí poklad kompletním. Poklady ovšem mohou být i věci nezakopané. Těch jsem měl spoustu. Spoustu notýsků, knih, složenek a účtenek a taky dětskou poštu s obálkami, penězi a kulatým razítkem. Bohužel dodnes nepřežil takřka žádný a ke svému zděšení jsem si uvědomil, že je jen velmi, velmi málo věcí, které bych teď dokázal zvát pokladem. Budu muset na vytváření pokladů usilovněji pracovat.

PS.: Abych Vám osobu mého prapraděda Josefa alespoň trochu přiblížil, přikládám fotografii jeho syna, mého pradědy Jana, otce mého dědy Antonína. Fotografie byla pořízena kolem  roku 1925 a zachycuje Jana těsně poté, co pojal za svou právoplatnou manželku mou prababičku, matku mého děda. Starší fotografie se v naší rodině sice vyskytují, ovšem nezachycují Josefa. Podle podoby praděda Jana můžeme alespoň částečně, s důslednou dávkou imaginace, rekonstruovat přibližnou podobu jeho otce. Přinejmenším alespoň vidíme oběť Josefova netradičního smyslu pro žert. Budiž jim všem země lehká, bať.