O mně

 Můj deník, od Pavla W. Vilda. Desátého září – rozhodl jsem se vést si denní záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví mladíci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara.

Tak tedy hned nazačátku, abyste věděli s kým máte tu čest a komu máte spílat za mrzkou kvalitu zde zveřejněných textů a příspěvků, bych se věru rád představil. Je mi devatenáct let a jsem vcelku normální osoba s občasnými, poněkud nestandardními náladami a maniodepresivními stavy. Žiju v malém a útulném domě v jedné tiché čtvrti na samotném kraji Prahy. Nedávno jsem dokončil studium na jednom velmi neobvyklém gymnáziu a to poměrně úspěšně, odmaturovali mě za tři jedničky a jednu dvojku, což je s přihlédnutím k mým studijním návykům a vrozené nechuti vstřebávat informace z učebnic a slov profesorů až s podivem. Po tomto zarážejícím a takřka nezaslouženém zakončení čtyřletého studia, jež se sestávalo zejména z dospávání spánkových deficitů nabytých během probdělých nocí nad knihou, či žel Bohu mnohem častěji, před obrazovkou mého osobního počítače, jsem absolvoval otravné přijímací řízení na PedF UKvP obor Specializace v pedagogice – anglický a český jazyk. Řízení byla vskutku řež, neboť počet jehož účastníků desetinásobně převyšoval maximální počet možných přijatých uchazečů. O měsíc později mi přišlo z výše zmiňované fakulty rozhodnutí o mém nepřijetí, v plném souladu s mým smolařstvím jsem byl první pod čarou. Naštěstí odvolání klaplo a v této chvíli jsem již právoplatným majitelem průkazu studenta vysoké školy. To by myslím jako krátký úvod mělo postačovat. Více se o mně a mých zálibách dozvíte na jiných místech tohoto blogu.

PS.: ICQ# 401-862-089

PSS.: Občas tu blbnou youtube videa a taky nehraje playlist. Stačí kliknout na Launch.

—————————————–

Motto báseň :

Mutability

By Percy Bysshe Shelley

We are as clouds that veil the midnight moon;
How restlessly they speed, and gleam, and quiver,
Streaking the darkness radiantly!–yet soon
Night closes round, and they are lost for ever;

Or like forgotten lyres, whose dissonant strings
Give various response to each varying blast,
To whose frail frame no second motion brings
One mood or modulation like the last.

We rest. — A dream has power to poison sleep;
We rise. — One wandering thought pollutes the day;
We feel, conceive or reason, laugh or weep;
Embrace fond woe, or cast our cares away:

It is the same!–For, be it joy or sorrow,
The path of its departure still is free:
Man’s yesterday may ne’er be like his morrow;
Nought may endure but Mutability.