Inu, jak se tak zamýšlím nad svou dráhou bohéma (ale bohéma introverta) a bohemisty, uvědomuji si, že toho budu muset ještě mnoho napsat. V prvním ročníku na gymnáziu jsem byl velmi okouzlen filmem Le fabuleux destin d’Amélie Poulain – Amélie z Montmartru, dokonce to byl na dlouhou dobu můj nejoblíbenější film vůbec. Miloval jsem (a mám rád dodnes) jeho atmosféru, barevné ladění, životní optimismus a poezii. Hudba Yanna Tiersena, která zazněla v tomto filmu, mě ovlivnila dokonce natolik, že jsem si vytkl za cíl se všechny jeho klavírní skladby sám naučit, a to bez předchozí zkušenosti s hrou na klavír či klávesy.
V prvním ročníku na gymnáziu byla mým vzorem postava jménem Hipolito, neúspěšný spisovatel, dokonale elegantní pán, jehož knihy nebyly nikdy vydány a který svými rukopisy platil za nekonečná odpoledne strávená v kavárně U Dvou mlýnů. Z nějakého nepochopitelného důvodu mi přišla jeho postava jako jedna z nejdůležitějších v celém filmu, ten pán mi prostě učaroval a já mu jeho život záviděl.
Dnes, o tři roky později si uvědomuji, že obdobný životní úděl mám takřka nadosah ruky 
Neúspěšným klavíristou jsem se již stal, teď je na řadě neúspěšný spisovatel
Jediné co z tvorby páně Hipolita známe je jeden pozoruhodný citát:
Sans Toi les émotions d’aujourd hui ne seraient que
la peau morte des émotions d’autrefois.
Bez Tebe by mé dnešní city byl jen skořápkou citů minulých.
Sans Toi les émotions d’aujourd hui ne seraient que
la peau morte des émotions d’autrefois.
…… má milovaná věta……